Princ z pohádky ~ 2.kapitola

15. března 2010 v 10:00 | EnTerKa* |  Povídky
Druhá kapitola povídky Princ z pohádky.

V autě jsem zírala přes sklo ven. Natěšenost na nový život mě rázem přešla. Rozpršelo se. A mně se chtělo brečet.
Doufala jsem, že se čas dá vrátit zpátky. Že od nás táta nikdy neodejde. Že zůstaneme bydlet v rodinném domě, všichni zase spolu. Že si táta nikoho nového nenajde a nebude s ním čekat novou rodinu. Že se nikdy neodstěhujeme. A že teď nebudu trčet v autě a vyčkávat na své poslední minuty.

"Kate! Kate!" křičela na mě máma. "Vystupovat! Jsme u tvé nové školy!"
"No jo," zabručela jsem.
"Užij si to! Hezký den!" řekla máma. Aniž bych jí odpověděla, zabouchla jsem dveře od auta a otočila se na podpatku.
Předemnou se tyčila asi dvoumetrová bílá zeď, ve které byly zabudovány velká železná vrata otevřená dokořán.
Vstoupila jsem vraty na školní dvůr. Přede mnou zem klesla a vedly nízké dlouhé schody dolů, na kachličkované prostranství. Tam se hemžily děti menší než já, ale i starší kluci a holky.
Pak se zem rychle zvedla a vedly tam krátké a úzké schody nahoru ke školní budově, do které se vstupovalo velkými bílými posuvnými dveřmi.
Kolem dvora byla zelená tráva a bujná zeleň. Spoustu ostříhaných keřů, udržovaných záhonků, jehličnatých i listnatých stromů... Něco jako školní pozemek.
Kdybych se sem těšila, řeknu, že je to tu úchvatně kouzelné. Jako kdyby si to někdo představil a celou tu myšlenku zrealizoval. Ale holt škola je škola.
Posadila jsem se na nízkou zídku, batoh vedle sebe. Smutně jsem koukala, jak se dvůr plnil. Za chvíli všichni mohli jít do školy. Velké bílé dveře se otevřely a davy se začaly hrnout dovnitř.
Seskočila jsem ze zídky a batoh hodila na záda. Odhodlaně jsem ke škole zamířila, ale čím dál pomaleji. Odvaha mě opouštěla. Chtěla jsem pryč - za tátou, domů, a hlavně tam, kde jsem se doma cítila.
Jak pomalu jsem kráčela, viděla jsem, jak mě všichni emotivně předhánějí a pokřikují. Ve mě však vládlo absolutní ticho, ovšem chtělo se mi křičet.
Najednou do mě někdo zezadu strčil. Kolem mě se prohnala parta kluku - dva hnědovlasí, jeden zrzek a jeden blonďák. Ztratila jsem rovnováhu a spadla rovnou na zadek.
"Pěkný trapas," řekla jsem si pro sebe. "Zrovna před takovými hezouny."
Ze snění mě probral ten blonďák. Měl modré oči, vyšší postavu, na sobě delší triko a džíny, a blonďaté vlasy rozcuchané... Prostě kluk mých představ. Zatímco zrzek a dva hnědovlasí ho opustili a zmizeli kdesi v davu, co panoval kolem hlavních dveří do školy, ten blonďatý se ke mě sklonil.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně, a pomohl mi vstát.
"A-ano, jsem," koktala jsem zaraženě. "Díky."
"V pohodě," mrkl na mě ten hezoun. "Doprovodím tě. Já jsem Erik a ty?"
"Kate," podala jsem mu ruku. Pevně ji stiskl. "Jsem tu nová. Poradíš mi?"
"Jasně," usmál se. Jeho lahodný úsměv mi dodal odvahy. Byl milý, hezký... báječný kluk.
Pokračovali jsme již společně směrem ke škole. Na schodech posedávala parta holek Barbie. Nebo taková ta parta holek, co se malují jak pipky, oblékají se do růžových a vypadají šíleně přeslazeně. Naproti nim stála černovlasá holka. Byla sama.
Zatímco "panenky Barbie" obklopili Erika, který se mezi nimi cítil jako v sedmém nebi, řekla jsem si, že tohle přátelství můžu hodit za hlavu. Erik byl vlastně asi jen takový ten školní frajírek, kolem kterého se rozplývají všechny holky. Nechala jsem se unést.
"Ahoj," pozdravila jsem mile tu černovlásku.
"Čau," řekla klidně a usmála se. "Tebe jsem tu ještě nikdy neviděla. Jsi nová?"
Přikývla jsem. "Před týdnem jsme se přistěhovali."
"Aha," opáčila ta holka. "Já jsem Hannah. A ty?"
"Kate," pousmála jsem se.
Potom jsem jí pověděla o setkání s Erikem. "Jó, Erik, to je celý on," zasmála se Hannah. "Je to můj spolužák. A ty ´panenky Barbie´, jak jim říkáš, ty se mnou chodí taky. Jsou tři a jmenují se Denisa, Clare a Cassidy. Kdysi jsem se Erikem taky nechala unést. Myslela jsem, že mě miluje. Přitom mě podváděl s těmi třemi barbínami. Nakonec jsme se usmířili a bereme se za kamarády. On je fajn, jen je prostě..."
"Co?" hltala jsem její slova. Zajímalo mě, co se u ní děje zajímavého.
"Jen je prostě hezký," dokončila svou větu Hannah.
Mezitím jsme došly ke školním dveřím a vešly v klidu dovnitř. U školníka jsem si vyřídila klíč od skříňky a uložila si tam věci. Pak jsem se podívala, do které třídy patřím. A jakmile jsem to zjistila, zajásala jsem. Byla jsem totiž...

Pokračování příště!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ChoCoLaTe GirL <33-Sbéé KteRý Tě ZbožNujééÉ ChoCoLaTe GirL <33-Sbéé KteRý Tě ZbožNujééÉ | Web | 15. března 2010 v 19:58 | Reagovat

Zase Mooc Povedený :))Jen Tak Dáál :D :-D

2 Darin[K]a = Už si mi přirostla k srdíčku a moc mi pomáháš, mám tě ráda a proto jsi mé SB <33 Darin[K]a = Už si mi přirostla k srdíčku a moc mi pomáháš, mám tě ráda a proto jsi mé SB <33 | Web | 16. března 2010 v 17:31 | Reagovat

super ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama